Přátelské gesto trojice předvedla fotografům předminulý týden v Teheránu. Šlo o Putinovu první cestu mimo postsovětský prostor od 24. února, kdy v ranních hodinách spustil vojenskou agresi proti sousední Ukrajině.

Západ odpověděl bezprecedentním zavedením masivních sankcí a Putin se pátý měsíc války snaží ukázat, že snahy o jeho izolaci na mezinárodní scéně nefungují.

„V Íránu nebyla jejich schůzka prezentována jako něco mimořádného, ale naopak jako dlouho plánovaná, jen trochu zpožděná covidem a situací na Ukrajině, což tak samozřejmě není,“ poukazuje íránistka Zuzana Kříhová na načasování setkání: o čtyři dny dříve se totiž na Blízký východ vydal americký prezident Joe Biden.

Oficiálním důvodem setkání byla diskuse o dalším postupu v Sýrii, kde mají všechny tři země své vojenské či polovojenské jednotky. Ale zatímco v syrské občanské válce Írán a Rusko stojí za režimem prezidenta Bašára Asada, Turecko podporuje protiasadovskou opozici.

V Sýrii také Írán nasadil své drony, a to i ty bojové, na které se podle slov amerického poradce pro národní bezpečnost Jacka Sullivana byli Rusové na začátku letošního července v Íránu podívat.

„Naše informace ukazují, že íránská vláda je připravená poskytnout Rusku až několik stovek bezpilotních letadel, včetně těch, které mohou nést zbraně,“ řekl Sullivan novinářům před nedávnou cestou svého prezidenta směr Izrael a Saúdská Arábie. Zda k dodávce dronů skutečně dojde, není zatím jasné.

Mohlo by se tak zdát, že jde jen o pokračování spolupráce „starých známých“, ve skutečnosti je vztah Ruska a Íránu složitější. Je sice pravda, že posilování spolupráce v některých oblastech není záležitostí pouhých posledních měsíců či let, jejich vztah ale střídavě procházel obdobími spolupráce a rivality: už jen proto, že kromě společných zájmů, jako byl třeba boj proti Tálibánu, obě země historicky usilují o vliv v oblasti Střední Asie a Kaspického moře.

Sankce ano, ale...

V době před islámskou revolucí, tedy před rokem 1979, byl Írán dokonce americkým spojencem a protiváhou k sovětskému vlivu v regionu. Tehdy začal s podporou Spojených států íránský jaderný program, který – jak se ukázalo v roce 2002 – nebyl pouze civilní. Írán si totiž tajně vybudoval dvě zařízení, která měl jakožto signatář smlouvy o nešíření jaderných zbraní nahlásit Mezinárodní agentuře pro atomovou energii a umožnit jí přístup, což neudělal.

„Sbližování Íránu a Ruska je partnerstvím z nouze. Rozhodně to není tak, že by z toho Íránci byli nadšení, minimálně tedy veřejné mínění není naladěné ve prospěch Ruska, protože Íránci mají velmi hořké zkušenosti s Rusy z minulosti,“ vysvětluje Kříhová, která vyučuje na katedře Blízkého východu pražské filozofické fakulty, a odkazuje na takzvanou íránskou krizi z roku 1946, kdy se sovětská vojska po konci války odmítla ze země stáhnout, nebo na skutečnost, že během irácko-íránské války z let 1980–1988 se Sovětský svaz postavil na stranu Iráku.

„Musíme odlišovat mezi tím, co deklarují íránští představitelé a co si skutečně Íránci myslí,“ upozorňuje Kříhová a dodává, že na rozdíl od Rusů, kteří svého prezidenta a jeho zásah proti Ukrajině podporují, o Íráncích se to samé říct nedá.

Velké oteplení v íránsko-sovětských a následně íránsko-ruských vztazích přišlo na konci 80. a v 90. letech. Rusko tehdy začalo do dnes třiaosmdesátimilionové země ve velkém vyvážet zbraně, a v roce 1995 dokonce souhlasilo s tím, že dokončí jadernou elektrárnu v íránském Búšehru, jejíž stavba započala již v 70. letech a byla přerušena nejdříve islámskou revolucí a následně již zmiňovanou irácko-íránskou válkou.

Poté, co na začátku tisíciletí byla díky exilové skupině Národní rada odporu Íránu zveřejněna informace o utajované části íránského jaderného programu, následovalo v letech 2006 až 2010 přijetí několika rezolucí Rady bezpečnosti OSN a zavedení celkem čtyř balíčků sankcí, které podpořilo právě i Rusko a které měly Írán přimět k tomu, aby se rezolucím podřídil.

Zatímco Spojené státy nebo Evropská unie proti Íránu zavedly další, unilaterální sankce, Rusko to odmítlo a dál pokračovalo na výstavbě búšehrské jaderné elektrárny.

„Tento proces může být úspěšný jen tehdy, kdy se budeme spoléhat nikoliv na sankce a hrozby, ale na vyjednávání,“ řekl ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov v roce 2011 s tím, že Rusko odmítne další zavádění sankcí ze strany OSN.

Navíc na jaře 2011 vypukla syrská občanská válka, konflikt, který se stal významným mezníkem íránsko-ruských vztahů, kdy obě země postavily na stejnou stranu „barikády“.

„Íránci sami sebe vidí tak, že to byli oni, kdo potlačil Islámský stát v Sýrii a v Iráku, a tedy i zabránili jeho potenciálnímu rozšiřování dál do Evropy. Takže chování Západu chápou jako nespravedlnost, že na jejich dobré snahy nikdo nepoukazuje,“ popisuje íránistka Kříhová.

K významnému posunu na mezinárodní scéně došlo v roce 2015, kdy se podařilo dojednat dohodu o íránském jaderném programu, kterou kromě Íránu a USA podepsaly ještě Čína, Rusko, Francie, Velká Británie a Německo.

Tato dohoda, známá pod zkratkou JCPOA, zjednodušeně zajišťovala zmírnění protiíránských sankcí výměnou za omezení jaderných ambicí Teheránu a záruky, že Írán nebude vyvíjet jaderné zbraně. Od dohody v roce 2018 jednostranně odstoupil tehdejší americký prezident s tím, že ji Írán nedodržuje, a sankce byly znovu zavedeny.

„Zmírnění sankcí z roku 2015 bylo Íránem využito k podpoře jeho proxy skupin v regionu, Hamásu, Hizballáhu a dalších, čímž destabilizuje nejen své okolí, ale v důsledku i Evropu,“ řekla serveru iROZHLAS.cz Roberta Bonazziová z bruselského institutu European Foundation for Democracy, která přijela do Prahy na pozvání think-tanku Evropské hodnoty, aby informovala o možné spolupráce Íránu s Ruskem při obcházení sankcí, které na ně uvalil Západ.

Rozšíření klubu

Rusko totiž sebralo Íránu „prvenství“ a po zavedení dosud bezprecedentního množství sankcí kvůli jeho únorovému vpádu na Ukrajinu se stalo nejvíce sankcionovanou zemí v historii.

Rozšířilo také dosud jednočlenný klub zemí většinově vyloučených z bankovního systému SWIFT, v němž byl Írán již od roku 2012.

„Rusko a Írán jsou absolutně rozdílné země, ale mají mnoho společného: autokratický systém, totální kontrolu nad vlastními lidmi na všech úrovních společnosti a mají společného nepřítele: Ameriku a Západ kvůli všemu, co liberální demokracie představují. To neznamená, že se vzájemně milují nebo že spolu budou chtít spolupracovat už navždy. Jsou mezi nimi neshody, ale zrovna teď chtějí být přátelé, protože si vzájemně mohou pomoct, učí se od sebe,“ vidí Bonazziová nebezpeční ve sbližování zemí, které se Západ snaží izolovat a přimět je ke změně.

„Nebrala bych to tak, jak je to prezentováno rusko-íránskou stranou, že se jedná o vytvoření nějaké protizápadní koalice nebo protiimperialistického bloku. Já to vnímám spíš jako setkání států, které jsou na mezinárodní scéně izolované, a je to setkání z nouze, z nutnosti,“ doplňuje Kříhová.

Silná slova navíc může „dohnat“ realita: když dojde na export energií, jsou Írán a Rusko konkurenty, obzvláště nyní, kdy USA i Evropská unie uvalily sankce na ruskou ropu, a Rusko, stejně jako Írán, musí své „černé zlato“ zatížené sankcemi někde prodat.

„Existuje strop toho, jak daleko mohou Rusko a Írán ve spolupráci jít a rozvinout vzájemné ekonomické vztahy, protože jejich ekonomiky nejsou kompatibilní. Obě země jsou exportéry energií, ropy a zemního plynu, a už dnes soutěží v prodeji ropy Číně, takže myslím, že vidíme hodně prázdné rétoriky,“ řekl německé veřejnoprávní televizi Deutsche Welle analytik Ali Vaez z organizace International Crisis Group.

A tak zatím obě země provádějí symbolická gesta, aby demonstrovaly sílu a nezávislost na Západu: Rusko v tomto týdnu například oznámilo, že obvinilo 92 ukrajinských vojáků ze zločinů proti lidskosti a navrhuje vznik nového mezinárodního tribunálu, který by je soudil. Podílet se na něm mají bývalé země Sovětského svazu a dále Sýrie, Bolívie nebo právě Írán.

Na druhou stranu íránská měnová burza zařadila do svého obchodování rubly a riály, tedy íránskou měnu, jako balíček íránsko-ruských bankovních opatření. Nově mezi sebou budou tyto země obchodovat i v rublech namísto v dolarech. „Snaží se tím ukázat, že mohou oslabit globální ekonomiku, ale to je naivní, protože globální ekonomika prostě nebude fungovat v riálech a rublech,“ podotýká Kříhová. Pro představu: jeden íránský riál je 0,000580 koruny.

Jaderná dohoda č. 2?

Loni v listopadu ale diplomaté Íránu, USA, Ruska, Německa, Francie, Velké Británie a Číny znovu začali vyjednávat o možném obnovení dohody o íránském jaderném programu, zatím bez úspěchu.

„Musíme chápat, že pokud budou zmírněny či zrušeny sankce proti Íránu, využije toho Rusko. Jinými slovy: aby byly sankce proti Rusku účinné, musíme ve stejnou chvíli sankcionovat také Írán,“ myslí si Roberta Bonazziová.

Odmítá také, že by sankce byly málo účinným nástrojem. „Když budou sankce monitorovány a vynucovány, pak budou úspěšné. Musí k tomu být politická vůle. Dodržování sankcí by mělo být součástí korporátní zodpovědnosti, aby samy firmy nechtěly dělat byznys v těchto zemích,“ říká.

„Západ dlouhodobě sází na to, že Írán bude vlivem sankcí natolik oslaben, že dojde k nějakému ozbrojenému převratu a že se lidi proti režimu sami vzbouří. Lidé jsou sice extrémně nespokojení, nicméně se všichni bojí, aby se opakovala situace, jako byla po islámské revoluci roku 1979, že by došlo k občanské válce,“ vysvětluje Kříhová, proč podle jejího názoru ke změně uvnitř Íránu v brzké době nedojde.

Co podle ní ale bude rozhodující, pokud jde o íránské zahraničněpolitické směřování, je výsledek války na Ukrajině. „Írán, byť je velmi opatrný ve vztahu k Rusku, se spíše přiklání na jeho stranu, pokud by ale dál výrazně oslabovalo, tak toho Íránci okamžitě využijí. A možná by tady mohl existovat nějaký prostor pro, dejme tomu, posílení vztahů s Evropou skrze právě nutnost Evropy zajistit si plyn odněkud odjinud,“ odhaduje Kříhová.

Pokud by Rusko z války na Ukrajině vyšlo vítězně, hrozí podle Kříhové možnost, že by se Írán rozhodl vstoupit do Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečností neboli ruské obdoby Severoatlantické aliance, což již v minulosti bylo předmětem jednání mezi zeměmi.

Na základě členství v této organizaci Rusko například letos v lednu zakročilo při nepokojích v Kazachstánu.

„Velmi výrazně by to vychýlilo jazýček na mezinárodních vahách, protože tím by se Írán zcela jednoznačně postavil proti NATO a výrazně by tím posílil Rusko,“ uzavírá Kříhová.